Hromosvody – Hrom je doprovodný efekt samotného protnutí blesku vzduchem. Vysoká teplota blesku zahřeje i vzduch podél cesty blesku. Zahřátý vzduch se prudce rozpíná a vyvolává nárazové vlny, které pak slyšíme jako hrom. Čím je blesk delší a mohutnější, tím je i zvuk hromu výraznější a delší. Díky hromu se dá i přibližně určit vzdálenost bouřky od místa pozorovatele a posluchače. Rychlost zvuku ve volné atmosféře je přibližně 340 m/s, zvuk hromu urazí tedy zhruba 1 kilometr přibližně za 3 vteřiny. Světlo blesku se v atmosféře šíří rychlostí velmi blízkou rychlosti světla ve vakuu, čili je viditelné prakticky okamžitě, jeho zvukový doprovod v podobě hromu má oproti světlu mnohonásobné dopravní zpoždění dané relativně pomalou rychlostí šíření zvuku v atmosféře.
Hromosvody – První proces při vzniku blesku je silná separace pozitivních a negativních nábojů v mraku nebo vzduchu. Mechanismus procesu je stále objektem výzkumu, ale jedna široce akceptovaná teorie je polarizační mechanismus. Tento mechanismus má 2 složky: první je, že padající kapky ledu a deště se elektricky polarizují během průchodu přírodním elektrickým polem atmosféry, a druhá je, že srážející se ledové částice se nabíjejí elektrostatickou indukcí. Po nabití částic ledu nebo kapek jakýmkoli mechanismem, práce se koná, když protikladné náboje jsou odděleny a energie je uložena v elektrických polích mezi nimi. Kladně nabité krystaly mají tendenci stoupat nahoru a vytváří kladný náboj vrcholu mraku a záporně nabité krystaly a kroupy padají do středních a spodních vrstev mraku, čímž vzniká oblast se záporným nábojem. V této fázi může vzniknout blesk mezi dvěma mraky. Blesk mezi mrakem a zemí je méně častý. Kupovité mraky („kumulonimbus“), které neprodukují dost ledových krystalů, obvykle nejsou s to vytvořit dost nábojové separace pro vznik blesku. Blesk se může vyskytnout též v mracích z popelu při sopečných erupcích nebo může být způsoben silnými lesními požáry, které vyprodukují dostatečné množství prachu pro tvorbu statického náboje.
